pondělí 30. října 2017

Mazlíci na tripu




Tak a je to tu!! Neuvěřitelné se stalo uvěřitelným!! Rodina Mázlovic se vydala na cestu do světa! O tom, že by mě naši chtěli navštívit v Kanadě jsme spekulovali dlouho, ale spíše jen jako o snu a přání než realitě. Naši přeci jen dělají zaměstnání kde jsou oba neustále žádaní a že by přijel i Oja bylo už úplne z cesty! ALE s mamkou jsme si neustále volaly, co a jak, a že to prostě v práci zkusí, jinak dá klidně výpověď a Luba, že jako stopro dovolenou nedostane, protože je přeci ten náčelník a blablabla... Prostě mi mamka jednoho dne zavolala, hele tak máme všichni volno od půlky září do půlky října! Wow tak jo no! O volno jsem si taky zažádala a bylo!
Nemohla jsem se dočkat! Naplánovala jsem nám cestu kam všude pojedeme a kolik kde budeme dní aby nám to hezky vyšlo, ale když si člověk všechno naplánuje většinou to dopadne stejně úplně jinak :).
Takže naši přiletěli 17.9. na letiště do Calgary. Byla jsem na ně moc hrdá, protože ještě nikdy sami nikam neletěli, ale zvládli to na jedničku! První dny jsme strávili v Canmore a okolí.Vybrala jsem svoje dvě oblíbené oblasti Acephále a Look out a tam jsem naše vzala. Už teda nebylo zrovna nejteplejší počasí, ale když chce člověk lézt tak to vždycky jde. Je teda pravda, že na Acephále bylo tak max 6 stupňů a chyty byly jak z mrazáku. Druhý den jsme vyrazili na Look out, kde aspoň malinko svítilo sluníčko, ale jinak byla zima stejná. Jediné co nám pomohlo od zmrzlých prstů byli kamínky v maglajzáku, které jsme si nahřály u ohně. Na Look outu jsme se sešli pěkná banda, myslím, že tato oblast ještě tak velkou grupu čechů nazažila, celkem nás tam bylo 9 plus pes. Našim se tam moc líbilo a mě se podařilo vylézt krásné a nesnesitelně vytrvalostní 5.12b.
Naši další zastávku jsme si udělali ve SQUAMISHI. Já jsem se tam těšila moc, protože jsem se do Squamishe zamilovala už v létě! Plán byl zůstat tu dva max 4 dny a pak posun dál, ale jak už to znáte ach ty plány... nakonec jsme ve Squamishi zkejsli 8dní. Našim se tam taky moc zalíbilo, prostě sportovní lezení, bouldry a lezení po vlastním co víc si přát! Potkali jsme tu samozřejmě mraky super lidí, se kterými jsme trávili skoro každý večer za doprovodu kytary a ohně. Našla jsem si i parťačku - Terku na lezení, která je tak trošku prdlá jak já, takže úplná ideálka! S našima jsme lezli všechno co se dalo a na co byla síla. Díky Lubovi, kterému veřím ve všech směrech jsem se i odhodlala do lezení po vlastním. Sice jsem lezla jen  samé lehčí, ale není 10 jako 10. Někde jsem se pěkně vybála, zpotila a jednou málem i rozbrečela :). Bohužel a zároveň naštěstí jsem to ani jednou do vlastního neoprala, ale myslím si, že to časem přijde. S našima jsem si dali akorát jednu vícedélku, ale ve 4 lidech to stálo za to :) s Terkou jsem pak zkoušela svoji první spáru Mushroom, ale to uz byl jinej odvar ještě po pořádným dešti, jízda... Pak jsme si s Terkou daly i pěknou vícedélku Harpin. Daly jsme to dokonce i vkuse, tak jsem na nás byla pyšná. Párkrát jsme si s našima byli i zabouldrovat, ale síla nikde :D. S mamkou jsme daly nejvíc V4. Oja myslím V7, ale nejsem si tím jistá a Luba dal pár V9. Takže jsme si moc zastávku ve Squamishi užili  a rozhodli jsme se pokračovat dál, konečně do USA!
Vyrazili jsme na večer smer Smith Rock. Po doporučení ostatních jsme se snažili sníst co nejvíce jídla,aby nám náhodou něco nevyhodili. Takže asi po třech banánech jednom jablku a třech chlebech jsem předávala na hranicích pasy. Američani na hranicích byli docela ostří, ale tak to má asi být a nakonec nás bez jakékoliv prohlídky pustili. Byli jsme šťastní, že to šlo tak hladce a jupí dál. Amerika je přeci jen někde jinde to všichni vědí, ale nás to stejně v některých ohledech překvapilo.. Jako třeba rychlost místo v km/h byla v milích a nebo, že místo litrů se tankovalo v galonech, ale tak přišli jsme na to a to bylo hlavní.Prvni noc jsme stravili nekde za Seattlem u kostela, ale rano nas cekalo nemile prekvapeni.. Nenastartovala jsem autak. Po ceste vecer jsme citili smrad jak z pukavce a rikali jsme si, boze ten Seattle je nechutne smradlave mesto, jak naka stoka, hnus. Jenze to nebyl Seattle, ale moje autobaterie. No nic, shanela jsem nekoho kdo by mel startovaci kabely. Nasla jsem nejakeho zahradnika, ktery mi auto nastartoval a jeli jsme shanet autoservis. Ten jsme nasli hned, ale pani nam neochotne rekla, ze se nam na auto muze nekdo podivat v pondeli a my meli patek. Hodila jsem smutny oci a kolem prochazel zrovna nejaky automechanik, tak se me zdvorile zeptal co mam s autem a ze jestli chci tak se na to mrkne.  No autobaterie byla vymenena behem 20min a pani jsem sla s usmevem zaplatit. Zbytek cesty do Smith Rock probehl bez problemu a vecer uz jsme si v kempu otevreli mistniho lahvace. Uff jaka uleva byt uz tu.Dalsi den jsme vyrazili do terenu. Krajina naprosto bozi, nadhera, skoro jako raj i kdyz jak vlastne vypada raj? Proste to tam bylo krasne. Zacali jsme busit hned nekde u kraje. Skala krasne barevna, ale charakter cest uz tak amazing nebyl. Hodne oklouzanych stupu, chytu a prvni bolt obvykle v 5ti a vice metrech. No podarilo se mi s Lubou bouchnout hned 5.12b a mohli jsme jit s klidnym svedomim chillovat do campu. Lezli jsme vzdycky dva dny a pak jeden den volno, takova ta klasika. Jinak o Cechy opet nebylo nouze, chvilku s nama byl Peeto s Pidalkou a pak Neta a Petikaca, takze o srandu nebyla nouze. Po vecerech jsme si delali vzdy ohen z nasbiraneho drivi z lesa a nekdy jsme si i opekli pekne mastnyho burtika nebo masicko. Jeden lezecky den, vlastne ten posledni jsme ve skalach potkali lezecke hvezdy Annu Stohr a jejiho pritele Killiana Fischhubera. Znala jsem je jen z lezeckych videi, tak jsem se ostychala za nima jit a jen tak se zacit bavit. Ale stud jsem prekonala a par vet probehlo :). Moc sympaticka dvojka. Oja se tam pred nima predvadel a poslal 5.12b na flash, s brutalnim zaverecnym skokem, tak Killi s Annou jen nechapave zirali a pak Oja dostal pochvalu i od samotnych mistru. Ze Smith Rock jsme chteli vyrazit taky po par dnech, ale nakonec jsme se zdrzeli dele nez bylo v planu - opet :).. Nasi se tedy rozhodli, ze do Yosemite uz to je zbytecna zajizdka, kdyz nemame dostatek casu. Rozhodli jsme se tedy vratit do meho milovaneho Squamishe.

Ja jsem se opet trosku obavala prestupu pres hranice, ale nakonec vsechno cajk. Ve Vancouveru jsme si skocili do bazenu a hura do Squamishe. Prsty uz nas svrbely jak touzily po sparach a friendech.Nasledujici den jsme se pustili zase do lezeni. Zacali jsme v Murrin parku na nejakych sportovkach, protoze jsme byli z cesty utahani. Ja projektovala cestu - svoji typickou klasu 5.12b. Oja to sel lezt po me kdyz jsem si tam nacvakala presa a samozrejmne to lumpik vylezl hned na flash. Ja jsem se v tom chvilku potrapila, ale nakonec to padlo taky. Vecer jsme meli sraz s Terkou a klukama, kteri mezitim zdolali Garibaldiho. Takze zase paradni vecir s ohynkem a prijemnou atmosferou. Dalsi den jsme si sli zalezt do Smoke Bluffs, konecne zas lezeni po vlastnim. Vylezla jsem si peknou sparku za 10b a pak nejaky brutalni rajbas taky za 10b, odpoledne aby vsichni uspokojili sve touhy jsme sli jeste pod Chiefa na bouldry. Luba tam poslal nejake 7C takze nalada dobra. Dalsi den byl rest a poradna davka mistniho deste. Takze jsme se rozhodli pro misti bazen. Jenze rest moc nedopadl, na strope meli v bazenu pridelany zebrik s lanama a tak jsme se zeptali jestli nam ho nemuzou spustit... Coz znamenalo zavody s Ojou ve splhu a v lezeni :D. Z bazenu jsem odchazela pekne rozbita.
Nasledujici den prselo opet a zacala byt pekna zima, tak jsme lezli uz jen s Lubou v Cheakamusu. Luba dal 5.13a a vyrazili jsme zase smer Canmore. V Canmore jsme si jeste uzili par spolecnych krasnych dni a pak nastal den D, kdy jsem musela nase odvezt s bolavym srdcem na letiste. No a tak nas vylet skoncil. Bylo to moc fajn, ale mohlo to byt delsi.... Moc nasim dekuju, ze zamnou prijeli a mohli jsme spolu stravit paradni mesic plny super zazitku.

Na zaver tohohle clanku, jeste napisu mensi zajimavost, ze po odjedzdu nasich jsem se odstehovala z Canmore. Prvni 3dny jsem stravila u Jerouse ve Vancouveru, cimz mu moc dekuju. Potkala jsem se i se starou dobrou kamaradkou Mirkou, ktera driv zila taky v Canmore.
V patek prijel do Squamishe jeste Neta s Petikacou, kterou mi tu na vikend nechal. Tak jsme si s holkama paradne uzily vikend plny slunicka a lezeni. Na halloweena jsme si udelali ohen na nasem klasickem mistecku i s Pavlem a Jeremiasem, kteri prijeli na vikend zalezt a bylo to vsechno moc fajn. Petikaca dneska bohuzel uz odletela do CR, ale i tak jsem moc rada, ze se dalsi super clovek objevil v mem zivote.
Tak jo, to je ted zatim vse.  Ziju a s dalsi info snad brzy. Mejte se vsichni krasne a vite co, chybite mi :)
PS: Jestli jste si mysleli, ze jsem trosku tele, tak mate pravdu, ale za to ze mi nekde chybi hacky a carky jako treba v cele druhe pulce clanku, tak za to vazne nemuzu... Zbytek clanku jsem dopisovala ve Squamishi v knihovne a nemaji tu ceskou klavesnici, jen aby bylo jasno ... tak cuuuuuuus

pátek 11. srpna 2017

Ha Ling - Sysiphus 5.10d

Hola hola!
Jak jsem slíbila, že se ozvu s dalším lezeckým článkem tak je tu.
Moc jsem poslední dobou lézt nechodila, protože mi příjde těžké najít v Canmore parťáka, který má volno stejně jako já. Alastair mi slíbil, že než odjede na svůj měsíční trip na Zéland tak se za mnou staví na týden v Canmore. Paráda, konečně budu mít parťáka.
Už před pár měsíci se mi zmínil o odjištěné vícedélce na místní horu Ha Ling. Jedná se o jednu z nejdelších odjištěných vícedýlek v  severně od Mexika. 21 délek cca 500-600m. Na internetu jsem si načetla, že přelez trvá přibližně 10 až 15 hodin :D. Ještě jsem tak dlouhou vícedélku nelezla, tak jsem si řekla proč ne. Alastair už toho má taky hodně nalezeno, takže ideální parťák.





Ve středu, kdy jsem měla den volna jsme ráno vstali v 5 ráno, udělali si snídani šampionů - míchaný vajíčka a vyrazili k Ha Lingu. Když jsme přijížděli na parkoviště Ha Ling byl z půlky v mlze, ale toho jsem se nebála, že by to tak bylo celý den.
Přístup nám trval cca hodinu a půl - nejdřív pěkný trail v lese a pak výšlap pod horu kamenitou sutí. Docela nám dalo zabrat i Sysiphus  v mlze najít, ale našli jsme ho :).
Rozmotali jsme lano, navázali se a hurá do akce.




Ranní výšlap

Ha Ling v mlze
Naše ksichty před nástupem 


Kanystr vyrazil na první délku a šlo mu to krásně. Mně mezitím pěkně zmrzli prsty, ale po pár metrech lezení to bylo zase v pohodě. Většinou jsme lezli dvě délky dohromady abychom si urychlili čas. Vždycky jsme se snažili dohnat aspoň kousek sluníčka, protože foukalo a ve stínu byla pěkná zima.. Ale slunko bylo rychlejší a my většinu času strávili ve stínu.

Pohodička na štandu

Nefoť mě

Kanystr v akci 

Momo v akci

:)

Alíček tahal 20 délek a já si vytáhla aspoň jednu. Jaká příjemná změna netahat jednou batoh :D....
Lezení jako takový nebylo ani tak těžký, ale dlouhý. Někdy místa s hodně malýma stupama a chytama, rajbasy, kouty, převisy - od všeho něco. No náramně jsme si to užili. Celý přelez nám trval 7 a půl hodiny, takže taky nádhera.
Na vršku Ha Ling peaku nás čekala kámoška Monča, která si Ha Ling vyběhla z druhé strany po trailu. Přinesla nám vítězné pivo, takže vrcholovka jak se patří.

Vrcholovka

Pohled na Canmore (někde z půlky cesty)

Vrcholovka

juhuuu šťastní jak blechy 

Pak jsme si Ha Ling seběhli dolů a zašli si do Iron Goatu (místní restaurace) na zaslouženou véču.
Takže abych to shrnula, myslím, že jsme si to s Alíkem oba náramně užili a máme super zážitek na celý život! Asi jsem začala mít ráda vícedélky :P...

neděle 23. července 2017

Momo za louží - Canmore -Squamish

Koukám, že na mém blogu je tak 50cm vrstva prachu.... poslední příspěvek před 9ti měsíci....ojeee ... ostuda! No nic, budu se to snažit napravit!
Jak jistě většina z vás ví, tak jsem se vydala do Kanady minulý rok v říjnu. Jeli jsme sem s Adou, ale nakonec tu každý žijeme vlastní životy. Tak už to hold někdy bývá.
Bydlím v Canmore - malé městečko v Albertě. Pracuju v kavárně bagelco a jsem spokojená. Většinu času jen makám, ale zkusila jsem si zažádato 10ti denní dovolenou abych mohla navštívit mekku lezení SQUAMISH a dopadlo to.
Kámoš z Canmore měl zrovna cestu do Vancouveru, tak jsem se k němu přidala abych nemusela řešit nekonečně dlouhou jízdu autobusem! Auto nemám (nyní už jo, ale o tom později ) tak je to cestování složitější. Cestou do Squamishe jsme nabrali i Sosu ( kámoška z Vrchlabí ).
Příjezd do Squamishe - naprostá nádhera! Chief... nedokážu popsat slovy, jen mi kapaly slzy z radosti a té krásy okolo!!!

První den pod Chiefem

První dva dny jsem vegetila s Jirgenem (taky kamarád z Vrchlabí), který bydlí se svojí přítelkyní ve Whistleru. Bohužel Jirgen musel chodit do práce, tak mi na lezení domluvil kámoše - Angličana Mikeho. S Majkem jsme lezli na Chiefa nádhernou fingercrack Exasperator 5.10! Nářez..lézt spáru po sto letech.. a hned dvě délky v kuse. Ale bylo to parádní! Super pocit, cpát prsty do spáry a vykrucovat tělo abyse člověk stále udržel. Pak jsme se s Mikem rozhodli, že se vydáme na vícedélu po vlastním, ouje... Vybrali jsme si Millennium Falcon, ale kvůli dešti jsme cestu nedolezli https://squamishclimbingsource.com/sunset-strip/.

Exsasperator

Nejvíce jsem lezla se svými kamarády ze Zéladu se kterými jsem se tu měla potkat - Gemma a Alastair, super lidi z New Zaelad alpine teamu. Díky tomu, že jsem s nimi i večer kempovala jsem poznala další parádní dvojku - Australské bratry Nielse a Jeromeho, kteří si koupili super obytňák a vyrazili spolu na 10 měsíců lézt a cestovat po Kanadě a USA.
Lezli jsme od všeho něco, bouldry, vícedélky po vlastním a sportovky. Bylo fajn, lézt s někým, kdo je je lepší v jiným lezeckým směru než ty a naopak.. Navzájem se učíš od druhýho a druhej od tebe, takhle sem to měla celý týden a bylo to super!
Hodně se mi líbila vícedélka Angel´s Crest (13délek). Na tu jsme vyrazili ve třech - s Jirgenem a Aličkem (který miluje vícedélky a ještě k tomu po vlastnim). Už na začátku mi to příjde srandovní, že vlastně nevím co všechno si mam hodit do batohu, když budu ve stěně dlouho, aby to nebylo těžký a abych měla všechno.. no sbalila sem si toho málo.. Ale kdo zase nezapomněl zaperlit byl Jirgen, který toho asi moc brát nechtěl, tak si pro jistotu nevzal lezečky... Ale je to borec, celé to dal v teniskách :DD klobouk dolu!


Alíček v akci

:P

Pohoda v teniskach

:)


Celá vícedélka byla skvělá, pěkné lezení, sice lehčí, ale výhledy nádherný... Kopa srandy a abych nezapomněla taky zaperlit, tak jsem si spletla lezečky a vzala sem si svoje útočáky, který jsou hodně malý, takže jsem zas poslední 4dýlky jen trpěla.. Klasika.







Další super den byl v lesíku pod Chiefem, kde se nachází obří množství boulder šutrů... Tentokrát můj oblíbený směr lezení... Už to byl můj poslední lezecký den - 7.den lezení bez jediného dne pauzy. Myslela jsem, že už mi lokty vyletí do vesmíru, ale ještě jsem si chtěla užít poslední den na plno. Bouldrovali jsme v naší bandě - já, bratři a Gemma s Aličkem. Zase neuvěřitelná prča.. Našli jsme si sektor v lese kousek od DREAMCATCHERU - kdo ví tak ví... Kiwáci postupně odpadli i s Jeromem, takže jsme s Nielsem zůstali ve dvou a lezli jsme až do totálního sebezničení. Pokoušeli jsme jeden boulder z Top 100 po malých lištách a když padáš tak nejdřív trefíš strom a pak teprve bouldermatku.. Zasekli jsme se tam tak minimálně na hoďku a Niels to úplně posledním pokusem dal.. Neuvěřitelný!! Ze skal jsme odcházeli pěkně pozdě :).

Trojka k pohledání

Alíček si bouldering opravdu zamiloval

Selfíčko s Jeromem :D

Krásné 7A

Alíček v 7A, taky ho dal!!

Večer jsme se sešli všichni na parkovišti, kde mě čekala hostina na rozloučenou - Kyle ( další kiwi ) připravili hostinu s hamburgerama jako goodbye momo.. Příjemný večírek s milými lidmi, oblohou plnou hvězd, kanystrem červenýho vína, hudbou a spoustou srandovních historek... Tenhle zájezd mi hodně dal! Dalo by se říct, že jsem takhle jela poprvé někam sama a většinu času strávila jen s cizincema. Rozhodně to mělo něco do sebe, na chvilku vypustit češtinu a všechny starosti hodit za hlavu!
Díky Kukymu za cestu tam a zpátky! Taky jsme si to užili s jeho novou károu!

S Kukynem na cestě zpátky


A dál jsem vám slíbila, že napíšu později o tom svým autě...
Moje super rodinka se rozhodla, že zamnou dorazí a podnikneme spolu nějaký lezecký trip tady po Kanadě a USA!!! Takže jsem začala řešit situaci auto. Že bych asi měla nějaký pořídit, protože vlakem by se asi těžko jelo někam lízt nebo bouldrovat :P. Sledovala jsem nabídky v Canmore, Banffu a Calgary, Nakonec se objevil můj favorit.. Hned první inzerát na který jsem vlastně napsala.. Chevrolet Venture. Paní mi hned volala a domluvily jsme se, že přijedu a můžu se na auto podívat ze zájemců jako první. Monča - kámoška co taky bydlí v Canmore, měla ten den zrovna volno tak byla moc hodná a svezla mě do Calgary. Ještě jsem se domluvila s jedním automechanikem, který šel na prohlídku auta semnou, protože těm autům rozumím asi jako koza petrželi. Auto se nám všem líbilo, žádná vada v motoru, jen něco málo vyměnit, trošku rez se spodu, ale jinak cajk...  Podařilo se mi ukecat i nižší cenu a auto bylo moje!! Jenže tím všechna sranda teprve začala! Nejdřív auto pojistit pak teprve jen na registraci a pak teprve můžeš řídit domů. Monča zkoušela obvolávat asi 8 různých pojišťovacích společností, že potřebujeme pojistku teď hned jinak neodvezeme auto... Všude byl nějaký problém, buď můj český  a mezinárodní řidičák a nebo, že dneska už to nepůjde max zítra. Nakonec se nám to u jedný pojišťovny zadařilo, ale byly to nervy... 3hodiny telefonování. Díky Mončo a Anet za trpělivost! Takže pak hurá registrace, kde jsem vyplajzla taky pár papírovek a hurá řídit ten můj novej Momocar domů do Canmoreeeee........

MomoCar!!!
Krásy Canmore

Ze dne 150 let Kanada

Dnešní double rainbow 

Jinak mám teď nějaké lezecké plány tady v okolí Canmore, jestli všechno vyjde bude další report. Mějte se krásně a chybíte mi !! :)

neděle 16. října 2016

Pracovní léto a trocha objevování na Severu

Během našeho žití v Ostravě jsme se s Adamem dohadovali ohledně naší budoucnosti co a jak, kde kdy a proč.. Chtěli jsme jet někam do zahraničí, ale zároveň jsme potřebovali vydělat i nějaký ty peňaze aby jsme si to mohli užít. Rozhodnutí tedy padnlo na výjezd do zahraničí s možností si vydělat. Adamova ségra Bára byla loňi ve Švédsku sázet stromky a tak nás doporučila
a začátkem května jsme vyrazili.
Měli jsme zařízené super ubytko u jezera nedaleko  města Östersund (biatlonoví fanoušci vědí). S Adamem jsme měli sami pro sebe celý jeden apartmán takže pohodička. Vedle nás bydleli kluci - další pracovní síla, sázeči a prořezávači.
Naše pracovní akce probíhala tak, že jsme ráno museli naložit zalité stromky do auta a v 8:00 jsme vyrazili na určenou plochu, kde jsme sázeli do vyčerpání sil.
Museli jsme s sebou mít samozřejmě pomůcky bez kterých by to nešlo a to: pottiputku- neboli sázečku, nůši na stromky- klec na zádech ve které jsme si na určité místo donesli boxy se stromkama, pás kolem pasu, kde byly dva háčky na uchycení boxů se stromkama. Boxy se rozlišovali na dva typy a to powerpoty (obsah cca 122 ks stromků) a jackpoty (obsah cca 63 ks stromků), dále jsme museli mít pořádnou obuv, která vydrží pořádný zápřah (u mě vyhrály Saltic Granit, které vydržely celou dobu nepromoknout a podrážka držela jak z oceli). Nezbytnou součástí byl i nepromokavý oblek a pracovní rukavice.
Takhle jsme pracovali každý den kromě neděle a pondělí kdy jsme jezdili na nákupy. Ze začátku jsme i lezli po místních oblastech, ale pak už jsme museli jen restovat. Práce to byla fyzicky náročná, ale naprosto skvělá, hlavně v tom, že byl člověk většinu dne sám v přírodě a s MP3 v uších.
Celkem jsme ve Švédsku pracovali 2 a půl měsíce. Po odpracované dřině jsme s Adamem pokračovali dál na vytoužený sever.
Cílem byly Lofoty, Flatanger a Hell. Cestou na Lofoty jsme se stavovali v národním parku Švédska - Abisko. Zde jsme přespali a druhý den vrazili na trek. Pěkný výlet, akorát počasí moc nevyšlo.
Po dlouhé cestě přes polární kruh jsme dorazili nakonec na Lofoty. Pro turisty ráj. Nádherná krajina, čistá, s povoleným kempováním kdekoliv aniž by to tam pak vypadalo jak na skládce. Prostě nádhera.
Koupili jsme si průvodce na bouldry, který letos vyšel a jezdili jsme objevovat šutry. Mezi boulderingem jsme si to zpestřili i pro nás novým stylem lezení a to po vlastním...
Začínali jsme na jendo délkach a bylo to naprosto boží. Po mé první vytažené jednodélce po vlastním jsem měla radost jak kdybych vylezla jednu ze svých nejtěžších cest. Nakonec jsme si troufli i na vícedlku, kde jsme to přežili ve zdraví a naprosto si ji užili. Ne vrcholku nás čekal nádherný výhled na Lofoty a na místní městečko Henningsvær. Před koncem našeho výletu na Lofotech jsme si to tam projeli s guidem i na kajakách a to bylo taky naprosto famózní.
Z Lofot jsme se přesunuli zase směrem na jih, tentokrát do naší již známé oblasti Flatanger. Naše obavy, jestli budeme mít vůbec co lézt když už jsme si tam loni vylezli co šlo, a letos jsme místo trénovaní na lezení sázeli stromky, byly na místě. Vylezli jsme si tam znovu cesty co loni akorát letos jsme si přidali pár krásných 7a,7a plus a 7b na OS a flash.
Po návštěvě Flatangeru jsme se jeli podívat do jediné norské pískovcové oblasti Ekne. Od této oblasti jsme toho teda čekali víc. Naše písky jsou oproti těm norským jako ráj. Skály v Ekne tvořily chyty ve tvaru kostek a divnochytů- trošku jak na Krkavce, ale krajina to zachraňovala :).
A jak se říká na konec to nejlepší- Hell.
Do oblasti Hell jsem chtěla jen já, ale Adam mi chtěl udělat radost, tak jsme tam na poslední dva dny našeho tripu jeli. První den jsem dala přes 10 cest a druhý den jsme ještě něco polezli a vyrazili směr Švédsko.
Stavili jsme se ještě za klukama z práce (prořezávači pracujou dýl než sázeči), dali poslední pařbu, vzali jsme si pracovní věci, které jsme si tam nechali a vyrazili směrem domů na trajekt.
Tento letní pracovní trip se mi hodně líbil. Objevili jsme něco nového, ,,naučila,, jsem se chytat ryby, vyzkoušela jsme si lezení po vlastním, vyzkoušela jsem si i sešít stehama ránu, poznala nový kamarády a nakonec dostala nový mazlíčky - pískomily (Gin a Tonic).


šití













pátek 1. dubna 2016

Jarní bouldering na laně

Začíná jaro a s ním přichází konečně i teplejší počasí. Na velikonoce máme celá rodina volno, takže hurá vyrazit někam do skal.
V plánu máme boudering, že by konečně ten Fontáč, když tam naši ještě nebyli nebo Chironico, kde jsem taky já už dlouho nebyla? Týden před odjezdem neustále ,,čekujeme,, počasí a nadšení zrovna dvakrát nejsme. Jak na Chíro tak na Font hlásí zimu a déšť..Koukáme i na další oblasti a nejlíp hlásí na Arco. Luba s mamkou měli jasno, pojedem tam kde bude nejlíp. Trošku se mi protočily panenky, že zrovna lano, když celou zimu bouldrujem, ale co už... V Arcu jsem byla naposledy asi před 10ti lety, tak si to ráda zopakuju.
Sbalili jsme potřebný vercajk do tranďáku a v pátek odpoledne vyrazili. Bohužel jen vyrazili...
V Nýřanech na benzínce jsme natankovali, ale když chtěl Luba nastartovat, tak auto nic.. Odtlačily jsme ho s mamkou na vedlejší parkáč a čekali co Luba řekne. (Nedávno si naši nechali tranďáka opravit, takže měl novou autobaterii i alternátor). Po konzultaci s našim strejdou (automechanikem) jsme jeli do Plzně koupit novou autobaterii - po tom co jsme díky cizímu pánovi nastartovali přes kabely. Koupili jsme baterii a čekali jestli se bude dobíjet. Světýlko, z testru na baterku svítilo, že nabíjí tak jsme se opět vydali směr hranice. Byla už tma a říkali jsme si, že za hranicema zastavíme a zkusíme opět jestli se nabíjí. Jenže už po cestě bylo vidět, že světla nějak míň svítí, což nám naznačilo, že je asi něco špatně. Na začátku Německa jsme znovu testovali baterku a výsledek byl, že alternátor je asi v hájí, protože ani ta nová baterka se nenabíjela...Dilema jet, či nejet dopadlo nakonec tak, že jsme se ještě v noci vraceli zpátky domů.
Ráno jsme řešili co a jak. Měli jsme v záloze ještě mamky auto (Galaxy) a doma se nám být nechtělo.
Naše chuť vyrazit na zájezd vytrvala a tak jsme přebalili věci  a vyrazili do Arca s mamčinou károu. Má o dost silnější motor než náš tranďáček, takže si Luba řízení užíval a večer už jsme vegetili v San Siru na parkovišti.

S Šímou na výletě :)

Ráno jsme se probudili do krásného slunečného počasí a vybrali si na rozlez oblast Nago. Na rozlez jsme si s mamkou daly nějakou krutopřísnou spáru za 5c, kde jsem měla nateklo i přes to, že jsem tam visela za žáby. Mamka v tom vypadala snad ještě hůř, ale daly jsme to :). Pak jsme si daly ještě asi 5 cest a šli jsme totálně strhaní ze skal.

Oja Nago

Večer na parkoviště přijela milá návštěva- Majklovci s dětma a Monrou, kterýho jsme neviděli už nějaký ten pátek.
Druhý den, jsme chtěli prozkoumat oblast Grottosauro, ale bohužel jsme ji nenašli, tak jsme šli do klasiky Massone. Co vám budu povídat. Byl to totální masakr. Boj v 6b,7a, ale největší v 6c+ poslední cestě na OS. Tak nateklo pod řetězem jsem snad nikdy neměla, ale bylo to super.. Ruce mě pak bolely ještě asi 2 hodiny :D. Luba si vylezl I buoni cattivi 7c a vedle v Sangitu bojoval Majkl s Monrouem jak o život.
Další den jsme měli zasloužený rest. Jeli jsme do Zoo campu na sprchu a pak jsme si udělali příjemné odpoledne v Arcu na zmrzlině a výletě na hrad. Večer nás čekala oslava mých 24. narozenin. Mamka udělala dva dorty, protože pojídačů bylo hodně. Nachystali jsme šampusy a oslava mohla začít. Bylo to moc pěkný večer v přítomnosti super lidí, se zábavou ve formě hry Aktivity a 3. lahví vypitého šampáňa. Už se tešim zase za rok na další oslavu :P.

Narozeninový presenty

Pařba jak má být
Večerní aktivity 

Den poté jsme šli zalízt do San Sira. S Lubou jsme si vybrali na rozlez Regan Boia 6b+, nečekaně pekelný 6b+ :D .. Pak jsem si vybrala Jerome 7b, kde jsem si načárkovala všechno co bere a na druhej to dala. Pak jsme lezli ještě nějaké cesty, ale za zmínku stojí Charlot 7b+. Poslední cesta co jsme si se Zuzkou vybraly. Cesta byla krátká, ale o to víc úderná. Nešel mi tam pořádně jeden krok, nevim jestli to bylo vyčerpáním nebo nedostatkem kůže..Každopádně Zuza to poslala jak nic, ale nejvíc mě pobavilo představení Monroua. Už v nálezu do prvních chytů jsem myslela, že puknu smíchy a celý se mě to drželo až do doby než cvaknul řetěz.. Je vidět, že už má  Marilyn něco z herecké kariéry za sebou  :). Večer, proběhl opět ve znamení Aktivit, ale z předešlého večera jsme byli nejací mrtví. V neděli (náš poslední den výjezdu) jsme zvolili oblast Calvario, nedaleko hradu, kde jsme byli o restu. Pěkná oblast, ale mraky lidí. Počasí bylo jak před bouřkou, ale i tak jsme si pěkně zalezli. Na rozelez 6c+ kolmice, kde jsem se nastačila divit. Bouldry jak blázen - skoky po jebkách bez nohou ? Hm.. na rozelz dost hustý. Pak jsem šla zkusit na flash po Lubovi 7a. Bohužel jsem spadla těsně před výlezem, ale rozhodně krásnější cesta než předešlá. Druhým pokusem už 7a padlo.
7a v Calvariu

Oja s legendou

 Na dolez jsme si daly s mamkou 6b+ zase v kolmici a čekalo mě něco podobného jako při rozlezu..
Po dobití vrcholu, jsme se rozhodli pro odjezd. Byli jsme všichni už unavení a měli jsme před sebou ještě dlouhou cestu domů. Vůbec se mi nechtělo domů ze skal a od naší party.. Ale co už, návrat do reality je vždycky blbej.
Tak snad zas někdy Arco ;-)